Tohle si nejspíš řikala většina lidí na chodbě, když pozorovala mé hledání třídy. Našla jsem ji, ale nějaká telata z mojí nové třídy stála před cedulkou na, které bylo napsáno jaká třída to je.
Tudíž se odehrálo lítání sem a tam. Nejprve jsem šla k té své třídě po té dozadu, naproti mě šel jeden nový spolužák. Tiše jsem řekla: Tam nechoď tam je jenom druhá, třetí a čtvrtá. Došla jsem dozadu a řekla: Tak to už jsem fakt mimo.
Nějaká holka se na mě podívala jako bych byla nějakej magor, co si pro sebe nahlas mluví a pravděpodobně před několika minutama opustil blázinec. Žádné hlasité mluvení si pro sebe, ale hlasitá úvaha. Takže jsem se vrátila zpátky a prosim. U cedulky nikdo už nestál. Stejně jsem se zeptala jestli to je vážně ta třída do, které mám jít.
Jedinou věc, kterou nechápu je, co to měli za nápad ty čtyři sednout si úplně dopředu. Stejně to bylo jedno kam jsme si sedli, protože jsem celou dobu koukala na lavici nebo na tabuli. Co by jste chtěli po člověku, který byl ve třídě, o devatenácti lidech a najednou jich je třicet. K tomu jste se svým vzhledem mezi třiceti lidmi, jak pěst na oko.